Zdeněk Kunc: „Moje práce vychází z hutě. Jsem huťák. Umím si udělat ledacos. Samozřejmě jsem i brusič. Tohoto jsem chtěl v životě dosáhnout, protože jsem si vždycky uvědomoval, že huťák bez brusiče neumí fungovat.“

Zdeněk Kunc (*1983) je huťák v pravém slova smyslu. To, co potřebuje, si dokáže vyrobit. Povídali jsme si o jeho sklářských začátcích a cestování do Holandska, kde se prezentoval svou první tvorbou vodních dýmek. Probrali jsme nejen jeho studentská léta propojená se stopováním a cestami do zahraničí, ale i to, jak přešel z prodeje skleněných dýmek z batohu ke své současné tvorbě. Ačkoliv se stejně jako ostatní potýká s nepříjemnými důsledky koronavirové pandemie na řemeslo, zůstává optimistou a stálým studentem. Neustále se ve skle sebevzdělává a zkouší nové věci. Zajímá vás jaké? V našem rozhovoru zjistíte, na čem momentálně pracuje a jaké má vize do budoucna.

Sklo a sklářství vás doprovází už od útlého dětství, které jste strávil v Chřibské, kousek od Nového Boru, kde stojí i nejstarší sklárna ve střední Evropě. Pamatujete si na své první opravdové setkání se sklem?

Na to si dobře vzpomínám. Bylo to přímo ve sklárně Chřibská 1414. Starý mistr Janek Hrobárů mi půjčil poprvé píšťalu, abych si nafouknul kouli. To bylo poprvé. Byla to školní exkurze. Tehdy mi mohlo být tak jedenáct. Donesl jsem si svůj první výrobek domů. Na to nikdy nezapomenu. Postavil jsem si jej do pokoje a šel jsem ven. Ten výrobek pak explodoval a zasypal mi celý pokoj střepy, takže jsem celý den vysával a uklízel. Byl to pro mě určitě nezapomenutelný den.

Kdy vás sklo obecně okouzlilo natolik, abyste se rozhodl jej i studovat?

Sklo ke mně přicházelo postupně. Finální a zásadní rozhodnutí přišlo v patnácti, v deváté třídě. Rozhodoval jsem se mezi polygrafickou školou a sklářskou. Přednost jsem dal té sklářské. Znamenala pro mě víc ručního řemesla a více práce. Od malinka mě totiž bavilo vymýšlet věci a pak je následně vytvářet.

Zdeněk Kunc, hutní sklo | Foto: Jiří Šimánek

Začal jste studovat nedaleko domova, na sklářské škole v Novém Boru. Proč zrovna tato škola?

Pro Nový Bor jsem se rozhodl zejména z krátkého dojezdu domů. Ohledně studia to byla i moje  podmínka. Hodně času jsme strávili s kamarády v lese. Budovali jsme si všechno možné, takže jsem se chtěl po škole vracet domů a budovat dál svoje skrýše. Nejdřív jsem byl na střední. V té době jsme na studium dost kašlali a do školy jsme moc nechodili.  Potom jsme měli tak strašně špatné výsledky, že nás vykopli. A to pro mě byl signál jít na učňák. Bylo to nejlepší, co se mohlo stát.

Jak vzpomínáte na svá studentská léta?

Na scénu přišel intr. Tam jsem zůstal následujících pár let a to pro mě znamenalo zásadní změnu. Zejména ohledně kamarádů, kteří tam byli. Zároveň se začalo studium střídat po týdnu s praxí a přitom jsem si uvědomil, že už to takhle nejde, že se nemůžu dál flákat. Začal jsem se naplno věnovat sklu. Každý volný čas jsem hledal možnost, něco po škole vyrábět. Přemýšlel jsem o pronájmech, kde bych mohl pracovat a v podstatě už v době, kdy mi bylo sedmnáct, jsem začal dělat první obchody s Holandskem. Vymyslel jsem svou první „Canabis Collection“, která obsahovala vodní dýmky a další kuřácké potřeby. Vše ve skleněném provedení. A v ten moment pro mě bylo jasné, že do toho půjdu se sklem naplno. Byl to signál.

Zdeněk Kunc, hutní sklo | Foto: Jiří Šimánek

Jak se díváte na posun od vašich prvních prací pro Holandsko do současnosti?

Tak to je jednoduché. Dříve to bylo všechno jen o pár kusech, protože třeba padesát dalších jsme jich museli vyhodit. Už jsme tehdy byli na pronájmu a tvrdě jsme za vše platili. Najal jsem si mistra, který mě učil a většina z toho, co jsem vyrobil, nebyla k použití. Měl jsem svojí dílničku a tam se dělo vše od výroby po zabalení. Je neuvěřitelné, že mi ke všemu stačily dva metry čtvereční, zatímco dneska mám pro každou záležitost své studio. Nyní je to už o dost větší výroba. Dříve vše fungovalo asi tak, že jsem vyrobené sklo vezl v batohu stopem se svým kamarádem. V Amsterdamu jsme pak chodili po obchodech a galeriích, a třeba po dvou dnech jsme měli prodáno. Tam to pro ně bylo všechno luxusní zboží. Něco úplně nového. A další měsíc jsme si mohli užívat. Byly to nádherné časy. Měli jsme balík peněz v ruce a měli jsme možnost si v té zemi dělat v podstatě všechno, co jsme chtěli. To se nám zalíbilo a byl to v tu dobu základ našeho života, jet tam a zpátky. Bylo to velké dobrodružství. Celkem jsme tam byli sedmnáctkrát.

Zdeněk Kunc, hutní sklo | Foto: Jiří Šimánek

Jak jste přešel z těchto cest, z prodeje z batohu, k vaší současné práci?

Ono se k cestám do Holandska postupně připojovaly i cesty po Čechách. Nemohl jsem jezdit jen tam. Také jsem musel studovat. Ale už ve třinácti letech jsem měl dovolené jezdit stopem. Takhle jsme to měli s rodiči nastavené. Poprvé jsem jel do Děčína. A v patnácti už měl otevřenou Evropu. Díky tomu jsem pořád někde byl, ať už se svou holkou nebo s kamarády. Každý krám, který jsem viděl, jsem navštívil a okamžitě jsem jim nabízel i to, co jsem neměl. Snažil jsem se dostat do trhu. A o tom to je. Být průbojný. Pak v sedmnácti letech, bez jediného slova angličtiny, jsem přijel do Amsterdamu a nabízel tam lidem vodní dýmky. Sedm let jsme tam prodávali s kamarády naše věci na ulici, s lámanou angličtinou. Ale postupně narůstaly kontakty a začal rozkvět skla. Cokoliv jsme vyrobili, tak o to měl někdo zájem. Byl větší boom a fungovalo to tak.

Zdeněk Kunc, hutní sklo | Foto: Jiří Šimánek

Vaší současnou doménou je hutní sklo. Připravujete si ho k broušení u pece sám?

Moje práce vychází z hutě. Jsem huťák. Umím si udělat ledacos. Samozřejmě jsem i brusič. Tohoto jsem chtěl v životě dosáhnout, protože jsem si vždycky uvědomoval, že huťák bez brusiče neumí fungovat. Umět oboje pro mě znamenalo jistotu, že když budu jednat o zakázce, vím, co si mohu dovolit a co ne. Dneska se ale zabývám i kombinacemi různých technik. Dělám na huti, brousím a do toho mě baví všelijaké výstřelky. Když se bavím s někým o své tvorbě, vždy říkám, že se stále hledám. Neumím říci, to je moje váza a s tou bych chtěl dobýt svět. Pořád sebe vidím jako studenta. Studenta samotného skla a ne výtvarníka. Mám široký záběr, který je pro mě školou. Nebaví mě něco dělat stokrát, proto tvořím, co tvořím. Žádná sériová výroba. Je za mnou velká škála a rozsah výtvarna, než abych říkal tohle je jen Kunc.

Zdeněk Kunc, hutní sklo | Foto: Jiří Šimánek

Jaký je poslední výstřelek ve vaší tvorbě?

Teď vytvářím lesní sklo. Během dvou posledních měsíců jsem si všechno nastudoval. Tématiku lesních replik a jak si vytvořit formy. Pak jsem se do toho pustil.  Pořád něco dělám a zkouším. Už se tu v podstatě nemohu ani hnout. Ještě jsem nic z toho nenabídl, neprodávám. Prostě jsem se rozhodl, že se naučím lesní sklo a tak ho vyrábím. Aniž bych měl jediného zákazníka. To je pro mě dostatečný výstřelek. Ale zase je to investice do mě samotného, protože v souvislosti s mojí prací se musím vyvíjet.

Jakou mírou převažuje užitá tvorba oproti vaší umělecké? Která je vám bližší?

Jsem ten typ člověka, který si chce vše udělat sám. Výtvarno mám spojené s řemeslem a naopak. V podstatě vyrábím užité předměty.

Zdeněk Kunc, hutní sklo | Foto: Jiří Šimánek

Doba koronavirová dostihla i sklářský průmysl. Jak se na tuto problematikou koukáte vy?

Sklo si dopřejí spokojení zákazníci. Takže aby byli spokojení, musí být najedení. Pak musí mít zábavu a s tím lze propojit sklo. Je to luxusní a drahý materiál, který není dostupný pro každého. Skláři nemohou cílit na všechny skupiny, zejména ve výtvarnu. Cena narůstá časem, stráveným na dané věci. Ale jakmile je ve světě jakýkoliv strach, ať už z války, nebo z různých virů, tak podle mého názoru je sklo ta poslední věc, která je doma potřeba. Člověk přepočítává, jestli má na nájem a zda vše zabezpečí. Všichni svoje peníze šetří a spoří na horší časy. V tomto módu si člověk moc radosti nedělá. Navíc za námi přestali cestovat turisté, a na nich jsme byli v umělecké tvorbě závislí.

Zdeněk Kunc, hutní sklo | Foto: Jiří Šimánek

A jak ovlivnila pandemie vaší práci?

První půl rok byl pro mě jako jedny z nejhezčích prázdnin v životě. Další půl rok jsem si začal lámat hlavu, co bude, protože pro nás to byl absolutní stop. Živím se exhibicí, předváděčkami a tvořením výstav. Jenom akce a akce. Jsem závislý na vzájemném potkávání se s lidmi i skláři. V tomto případě to trvá již rok, co je stop stav. A druhou prací, která mě do dneška živila a zatím živí dál, ale už je to mnohem slabší, jsou sporty. Vyrábím luxusnější trofeje. To je ale teď pryč. Takže my jsme v podstatě na úplné nule toho, co jsme dělali. Je to opravdu pět procent práce a zbytek, těch devadesát pět procent času, se učím. Mám spoustu času, věnovat se sám sobě. Seberealizace, sebevzdělávání, tohle mě opravdu baví. Vážím si času, který nastal, a využívám jej naplno. Ale samozřejmě je současná situace špatná, to každopádně.

Zdeněk Kunc, hutní sklo | Foto: Jiří Šimánek

A teď trochu z poetického hlediska. Co pro vás sklo jako materiál znamená?

Ten kdo mě zná, ví, že je pro mě sklo velká vášeň.  Každodenní poznání. Tento materiál má neuvěřitelné možnosti. Každý den je pro mě překvapením, co s ním mohu udělat. Fascinuje mě, jako samotný materiál, tak i jeho optika a transparentnost. Pak jsou tu i jeho optické vlastnosti. A v neposlední řadě máme jako skláři velkou výhodu současné generace světel a nových směrů v architektuře. Máme neuvěřitelné možnosti, kam dnes můžeme zajít.

Zdeněk Kunc, hutní sklo | Foto: Jiří Šimánek

Stal jste se součástí projektu goodbyGlass. Z jakého důvodu?

Určitě je to díky Dáše. Je náš velký motor. Pro naší generaci je to motor. Věříme, že to, co dělá, dělá dobře. Všichni ji strašně držíme palce, protože nikdo z nás na to sám nemá. Takže určitě je Dáša lídr, který když už do něčeho jde a něco dělá, tak to stojí za to. I když jí teď doba vůbec nepřeje, tak se nevzdává.

Jaký má pro vás goodbyGlass potenciál?

Určitě velký. Ve skupině je síla. Když pozvu já svoje lidi a ti zase své, hned je na vernisáži skupina lidí.  To je super. Zvětšuje se tím šance, aby to co děláme, mělo úspěch. Takže zejména v kolektivu vidím velkou sílu tohoto projektu.

Zdeněk Kunc, hutní sklo | Foto: Jiří Šimánek

Co plánujete do budoucna?

Mám obrovské štěstí. V patnácti jsem se definitivně rozhodl, že budu dělat v životě to, co mě baví a to také dělám. A taky budu. V podstatě si budu zase jenom hrát. Když se mi zachce, můžu brousit, nebo si udělat korálek. Jde o to, že životní čas vidím jako zábavu. Vidím do budoucna strašně moc projektů. Třeba teď jsem dostal úplně čerstvě nabídku. Můžu si opravit dům číslo jedna v naší vesnici. Je to krásná bývalá škola. Můj sen je totiž mít malý ateliér se všemi technikami. Mít tam lidi, dobrovolníky, učence, zázemí, které bude naučné pro veřejnost tak i pro další skláře. Chtěl bych tam mít i galerii, prodejnu. A teď je reálná šance, že to budu moci mít u nás. Chci mít kolem sebe kamarády, kteří to, co umí, předvedou. Takže plán do budoucna mám celkem jasný.

Český sklář Zdeněk Kunc (*1983) se zabývá hutním sklem a jeho broušením. Vystudoval sklářskou školu v Novém Boru, kde následně jako mistr odborného výcviku učil broušení a foukání skla. Během studia procestoval autostopem se svými sklářskými výrobky v batohu část západní Evropy a navázal profesní kontakty, které trvají dodnes. Jeho doménou jsou luxusní sportovní trofeje. Klade důraz na řemeslnou kvalitu, originalitu i uměleckou úroveň. V současnosti se vedle zakázkové výroby skla a volné umělecké tvorby věnuje také veřejným zábavně-vzdělávacím prezentacím sklářského řemesla a interaktivním workshopům. V budoucnu by rád vytvořil interaktivní vzdělávací prostor, kde by mohl s ostatními skláři tvořit, učit a předvádět řemeslo ostatním.