výstava —Iva Kolorenčová a Markéta Váradiová vs. Gočár

Termín: 01–15/06 2020

Místo: Sbor kněže Ambrože, CČSH, Galerie AMB, Hradec Králové

Vernisáž: 31/05 2020 * 17:00

Kurátor výstavy: Martina Vítková

Klub konkretistů KK3 v projektu Versus Gočár představuje umělecké osobnosti, které vstupují svou prací do sféry architektury a reagují na konkrétní prostor kostela projektovaného Josefem Gočárem, jedním z tvůrců salónní podoby Hradce Králové. Po Štěpánu Málkovi přicházejí dvě sklářské umělkyně ze severozápadu Čech, jejichž práce nás během posledních let zaujala, něco z ní jsme už mohli v Hradci Králové vidět. Projekt Kolorenčová, Váradiová vs Gočár vznikl autenticky pro výstavní prostor ve Sboru kněze Ambrože

Tvorba sochařky a malířky Markéty Váradiové (1973) je charakteristická zájmem o geometrii, světlo a prostor. Autorka se pohybuje na hraně mezi geometrickým a organickým, pracuje se zrcadly a využívá fyzikální zákony. Zrcadlení lze využít ve vnějším i vnitřním prostoru, jak jsme viděli díky Markétině účasti během minulých Konkrétních podzimů a Nábřeží umělců. Tentokrát se její instalace sestavená ze zrcadlových terčů rozbíhá po dvacetimetrové stěně kostela. Kruhy zachycují dopadající světlo, odrážejí ho a vrhají zpět do prostoru a tak ho násobí. Světelné paprsky bývají v historických stavbách strůjcem magických okamžiků. V každé katedrále je světlo procházející kruhovými rozetami průčelí i vysokými gotickými okny s barevnými skly prodchnuto spirituální atmosférou. V církevní architektuře minulosti se můžeme snadno přesvědčit, že světlo je Bůh, světlo je poznání a světlo je pravda. Gočárovy strohé minimalistické linie stavby vítají světlo přicházející kruhovými výsečemi oken. Hra rozehraná mezi architektonickým pláštěm, průzory směrem k nebi a nainstalovanými kruhovými zrcadélky připomíná světelnou zvonkohru. Instalace Markéty Váradiové může za slunečních dní přispět k novému poznání toho, čemu někdo říká Boží přítomnost, jiný genius loci a třetí třeba zázrak bytí tady a teď.

Urbanismus a architektura se vztahují ke konkrétnímu místu i k horizontu, přesně jako člověk, který architekturu a krajinu obývá. Gočárova stavba má díky kruhovým oknům a vzhledu parníku k obzoru ještě bližší vztah. Horizont je čára a dotek mezi nebem a zemí, horizont je vzdálený stejně jako blízký, stále člověku uniká, je tajemný a nejistý. Horizont je hranice, za niž jsme nikdy nepohlédli. Tak se horizont vynořuje díky speciálním barvám v aktuální práci Ivy Kolorenčové. Sklářská výtvarnice Iva Kolorenčová (1981) využívá hydrochromní a termochromní barvy, matérii, jejíž barevné atributy ovlivňuje voda nebo teplo. Jde o tzv. smart technologie, materiál reaguje na konkrétní podnět změnou vlastností. Autorčiny bílé interaktivní reliéfy se proměňují v závislosti na přítomnosti vody. Tekutinou mohou objekt zásobovat nainstalované kapačky, v kruhových objektech autorka dává prostor aktivitě diváka, jenž se mění ve spolutvůrce. V obdélnících a kruzích se z bílé plochy stává divadlo kapek, linií a bodů, dočasné průhlednosti. Dílo vznikající skrze náhodu a jakýsi umělecký stroj nikdy není dokončené, uzavřené, stále se mění v závislosti na prostředí, situaci, na jednání přítomných aktérů.

Některé objekty Ivy Kolorenčové vyžadují spoluúčast diváka, jiné jsou součástí procesu proměny, který naplánovala autorka. Fyzikální zákony světla a odrazu na zrcadlech Markéty Váradiové rovněž doplňuje pohyb člověka prostorem, díky změně pozorovatelova úhlu se mění i světelná scénografie zrcadel. To, co se v kostele díky uměleckému projektu potkává, je chemie a fyzika, dvě z nejdůležitějších věd o živé přírodě, jež je přese všechno lidské poznání stále zázračná.