Vendulka Prchalová: „Z nějakých neznámých důvodů mi hodně leží na srdci aktualizace sklářství a jeho pevnější propojení se současným volným uměním.“

Sklářka Vendulka Prchalová patří mezi nadějné mladé výtvarníky na české umělecké scéně, kde vyniká zejména tím, že nabourává staré zažité postupy a nahrazuje novými. Například počítačově navržené 3D modely přetváří do tavených skleněných plastik, které obohacuje o další materiály. Vyzpovídali jsme ji pro vás a zjistili, na čem momentálně dělá a jak rozvíjí svou pracovní doménu, kterou je již zmíněná tavená plastika. Kam ji chce posunout? Proč si vybrala právě sklo? Jaké vlastnosti ji na tomto materiálu zaujali a co je to procesuální instalace, které ráda vytváří? Podívejte se s námi na zajímavou cestu, kterou Vendulka prošla, a nahlédněte do dalšího sklářského ateliéru.

rozhovor no.: 12

— sklo má mnoho úžasných vlastností —

Proč ses rozhodla studovat právě na sklářské škole?

Byla to vlastně tak trochu náhoda. Původně jsem měla v úmyslu studovat technologii skla na Železnobrodské sklářské škole. Naštěstí do toho zasáhl můj tatínek a částečně mě přesvědčil, ať zkusím příjímací řízení i na výtvarnou větev. A podařilo se.

Kdy jsi zjistila, že je sklo pro tebe nejvhodnějším materiálem?

Abych řekla pravdu je to pro mě téměř nezodpověditelná otázka. Sklu se s malými přestávkami věnuji už od střední školy, což už je nějaká chvíle. Je pravda, že jsem pak šla studovat úplně jiný obor, ale po poměrně krátké době jsem se ke sklu stejně vrátila. Myslím, že jsem se se sklem jako materiálem natolik dobře sžila, že už ho už nějak nechci opustit.

Vendulka Prchalová | FOTO: osobní archiv autora

Kromě studia v ateliéru Enviromental Design na TU v Liberci jsi pokračovala na Fakultě umění a designu v Ústí na Labem. Později jsi pokračovala na UMPRUM v Praze. To jsou všechno prestižní univerzity. Jak bys navzájem porovnala jejich vliv na tebe a tvou tvorbu?

Žádný ateliér nebyl „nejlepší“. Myslím si, že to nejpodstatnější, co mi studium dalo, byla právě kombinace všech škol a možnost srovnání. Poznat různé přístupy je podle mě nedocenitelné. Velmi mi to pomohlo v hledání mojí vlastní cesty.

Čím tě sklo uchvátilo a co pro tebe jako výrazový prostředek znamená?

Uchvátilo. To je jako zeptat se někoho proč je závislý na cigaretách. Prostě jsem k tomu nějak dospěla. Sklo má mnoho úžasných vlastností, díky kterým se odlišuje od jiných materiálů. Proto ho upřednostňuji. Ale ač se mu věnuji nejvíce, není to v mém případě nějaké dogma. Ráda experimentuji i s jinými materiály. Díky dlouhému studiu mám o skle hlubší znalosti než o něčem jiném. Proto je pro mě přirozené používat jej jako hlavní složku ve své tvorbě. Práce se sklem je velmi časově i finančně náročná, proto možnost s ním pracovat, beru zároveň jako určité privilegium.

Vendulka Prchalová | FOTO: osobní archiv autora

Světlo je nedílnou a důležitou součástí skla, jako materiálu. Jak jej využíváš ve své tvorbě a je pro tebe hlavní složkou?

Světlo je od skla téměř neoddělitelné. Uvědomuji si to o to víc, že pro svou práci používám převážně olovnatý křišťál, který má neuvěřitelnou optiku. S barevným sklem pracuji jen zřídka. Mám ráda přirozenou strukturu a tavená plastika a její povrchy se po vyjmutí z formy dál nijak neupravuji. Může se tak zdát, že mě optika zdánlivě nezajímá, ale to není pravda. Opticky kvalitní skla na hrubých površích krásně sbírají světlo, čímž se dá docílit dojmu, že objekty při dobrém nasvícení téměř září. Do budoucna bych se ráda věnovala kombinaci skla a světla víc. V loňském roce jsem se pustila do prvních experimentů s neonem. Na konci srpna budu odhalovat svou první velkou instalaci se zakomponovaným světelným zdrojem v Boskovicích.

Tvou současnou doménou je, jak si již zmínila, tavená plastika. To je česká specialita, která ve světě nemá obdoby. Jak jsi k této technice vůbec našla cestu?

Ono se úplně nedá říct, že ve světě nemá obdoby. Spíš se od nás svět naučil, jak ji dělat. Dnes je tavená plastika populární po celém světě. Už na střední škole jsem chtěla zkusit dělat tavenice, což v návaznosti na to, že jsem studovala obor Vzorskařství skleněné bižuterie, moc nesouznělo. Naštěstí jsem měla skvělého vedoucího ateliéru, který mi tu možnost dal. Myslím, že jsem asi dlouhodobě tíhla k větším objemům a měřítkům, což tavená plastika umožňuje.

Vendulka Prchalová | FOTO: osobní archiv autora

Ráda kombinuješ sklo s jinými materiály. Jaké využíváš nejvíce a proč?

Takhle bych to úplně neformulovala. Ty materiálové kombinace jsou ve valné většině podmíněné konceptem a významem každého konkrétního díla. Takže se to takhle úplně nedá říct. Na druhou stranu je pravda, že se už docela dlouho věnuji procesuálním instalacím, ve kterých využívám jako médium procesu černou tuš. I když už jsem podobně používala i vosk nebo mléko. Tuš je asi jediná, o které bych mohla říct „že je má oblíbená“. Proč? To je jednoduché. Nejlépe splňuje to, co od kapaliny v instalaci potřebuji. To jakým způsobem zasychá a jak při tom pracuje a vypadá.

Vendulka Prchalová | FOTO: osobní archiv autora

Popiš mi prosím blíž tvou práci s kapalinami. Co je to vlastně procesuální instalace? A jak tě vůbec napadlo využít zmíněné mléko či tuš do práce?

Stručně řečeno je procesuální instalace v podstatě prostředí, ve kterém probíhá nějaký proces, který výtvarník buď přímo vytváří, nebo na něj upozorňuje. V mém případě se jedná o minimalistické prostorové kompozice vytvořené ze skleněných komponentů, ve kterých je nějaká specifická kapalina nebo po kterých stéká, nebo na ně kape. Výběr samotné kapaliny je pak odvislý od významového základu každé instalace. Povětšinou se jedná o site specific projekty, takže ve výběru hraje roli i samotné místo, pro které je instalace určena.  Ten nápad začít používat sklo v kombinaci s kapalinami vznikla zhruba před pěti lety. Použila jsem ho i ve své diplomové práci na UMPRUM. Ale jak říkám, výběr a způsob použití samotné kapaliny je pro každou práci specifický.

Kde bereš inspiraci?

To je hodně široká otázka. Například první z výše zmiňovaných procesuálních instalací byly vytvořeny v návaznosti na studium práce italského architekta Karla Scarpy. Na druhou stranu má poslední díla jsou často tématicky zaměřená na snahu, zobrazit některá osobní témata, z čehož silně vychází jejich vizualita. Stejně silná inspirace je pro mě kus svazku drátu, co najdu u silnice, stejně jako umělecké dílo. V mém případě to asi nejde úplně určit.

Vendulka Prchalová | FOTO: osobní archiv autora

Jak bys charakterizovala svou tvorbu a sebe jako výtvarnici?

Tuhle otázku by měl asi zodpovídat někdo jiný. Byla bych ráda, aby mě lidé vnímali spíš jako výtvarnici, která se zabývá volným umění, než sklářku. Svou práci bych asi zařadila do nějaké takové neurčité škatulky mixed media.

Co je pro tebe v tvé tvorbě nejdůležitější a proč?

Z nějakých neznámých důvodů mi hodně leží na srdci aktualizace sklářství a jeho pevnější propojení se současným volným uměním. Myslím, že je třeba vnímat co se kolem děje a trochu mě mrzí, že to ve skle u volného umění nefunguje tak hladce jako v designu. Mrzelo by mě, kdyby sklo zůstalo pouze řemeslným a užitým materiálem. Přála bych si, aby umělecké sklo bylo relevantním pojmem na poli současného umění. Jinak pro mě je primárně důležité tvořit. Vyjádřit to, co mám v tom daném období na srdci.

Vendulka Prchalová | FOTO: osobní archiv autora

Ráda experimentuješ. Dá se říci, že překračuješ klasickou sklářskou tvorbu a zkoumáš nové cesty. Jak sama sebe vnímáš na současné české i zahraniční scéně?

Myslím, že hodně mých kolegů, mě ani jako „sklářku“ moc nevnímá. Často nabourávám zajeté řemeslné principy, což je často považované za „špatné“. Proto sama říkám, že bych se úplně neviděla jako sklářka. Přijde mi totiž, že v umění není špatných postupů, pokud se autorovi povede vyjádřit to, co se snažil vyjádřit. V kontextu světové sklářské scény bych asi mohla říct, že jsem vlastně tak trochu „punkáč“, nebo „prase“. Minimálně v očích některých, ale to mě vlastně hrozně baví. Já potřebuju prostě trochu víc než jen dělat pěkné věci. V mé tvorbě má většinou i design nějaký přesah.

Zmiňuješ kritiku jiných sklářů a umělců vůči tvému konceptu. Takže tě neodrazuje, ale naopak nakopává? Jaké tvé dílo třeba hodně rozčeřilo vodu kritiky?

Rozčeřilo vody kritiky, to asi ne. Hlavně si myslím, že ve skle to často funguje opačně. Teoretici často velmi pozitivně přijímají nové přístupy, zatímco kritika přichází spíš ze strany odborné veřejnosti, nebo ještě spíš ze strany kolegů. Co se týká mého přijímání kritiky, mě se veškerá kritika velmi silně dotýká. Svojí práci věřím, ale pokud se některý můj projekt setkává pouze s negativní kritikou, je těžké se s tím srovnat. Pokud to dané dílo není hned od prvopočátku míněno jako cílená provokace.

Vendulka Prchalová | FOTO: osobní archiv autora

Jak vnímá naopak tvá díla širší laické publikum?

To záleží na konkrétním pozorovateli, do jaké míry je divák schopný se na umělecké dílo dívat a přitom se oprostit od zajetých estetických standardů.  Už jsem se setkala i s tím, že mi někdo z mých přátel řekl něco ve smyslu „Vendulko, já myslel, že děláš pěkné věci…“. Ne každý je schopný akceptovat výtvarné dílo, jehož součástí jsou například uschlé mouchy.

Líbí se mi, že jsou tvá současná díla propojená se surrealistickými vizuálními prvky. Zmínila bych například tvůj stůl Lokomoce-Koník.  Jak toto dílo zapadá do tvé práce?

Abych řekla pravdu, svojí práci vůbec nespojuji ani žádným způsobem neodvozuji od surrealismu. Projekt Lokomoce vznikl jako designová hříčka, založená na hře s prefabrikovaným segmentem, který nabízí velkou variabilitu. Sama sice používám při popisu tohohle projektu větu o tom, jak se stůl rozběhne kuchyní jako stonožka nebo koník, ale primárně v tom žádný surreálný záměr není.

Vendulka Prchalová | FOTO: osobní archiv autora

Podle účastí na výstavách i podle portfolia tvých samostatných výstav se určitě nenudíš. Kde tvé práce můžeme v nejbližší době vidět?

Díky současné koronavirové situaci bylo mnoho výstavních projektů zrušeno, takže na klasickou výstavu bohužel neodkáži. Ale na konci srpna bude možné vidět procesuální instalaci s názvem „Porta“, kterou jsem navrhla pro Boskovický hudební festival a budu ji tam letos realizovat. Také v tuhle chvíli jednáme s Galerií hlavního města Prahy o realizaci projektu, který jsem navrhla v rámci opencallu Curculum 2020, který budete s trochou štěstí moci vidět už brzy v exteriérech pražských Satalic.

V loňském roce ve tvé práci dominovala výstava v pražské galerii UM, kde si představila část své disertační práce, tedy v počítači navržené 3D objekty a jejich následné přetvoření do tavené plastiky. Jak bys tento proces vzniku díla popsala a jak se ti s ním pracuje? Plánuješ tento způsob využívat i nadále?

Asi bych to tímto způsobem neformulovala. Základem jsou sice 3D modely, ale výsledné objekty jsou mnohem více než jejich pouhé převedení do tavenice. Tenhle „proces vzniku“ jak jsi to nazvala, je přímo spojen s náplní mojí disertační práce a byl jejím logickým vyústěním. Výstava Směsi /Mixtures v Umu na pražské UMPRUM byla výsledkem téměř tří let soustavné práce, ale co je potřeba říci, ne jejím zakončením. Tomuhle tématu se budu ještě nějakou chvíli věnovat v rámci doktorátu a doufám, že i po jeho dokončení. Je to velmi zajímavá cesta, které nabízí neuvěřitelné množství možností, kterých navíc každým dnem přibývá.

Vendulka Prchalová | FOTO: osobní archiv autora

Konceptuální 3D plastika je už momentálně spojena s tvým jménem. Jak bys ji popsala a jaký je proces výroby a tvorby?

Týjo. Je? To zní moc pěkně, abych řekla pravdu, to by mě nenapadlo. Když vynechám detaily o tom, jak jsem se v tom či onom vrtala tak a tak dlouho, je ten proces v podstatě velmi jednoduchý a příliš se neliší od klasického zpracování skleněné tavené plastiky. Jen místo vytváření reálného modelu například z vosku, jsem ho modelovala ve 3D softwaru a pak ho vytlačila z 3D tiskárny. Ta „složitá část“ je spojena s výzkumným aspektem – s testováním nových materiálu jak pro samotný tisk, tak pro formy.

Jak jsi v této části výzkumu, tedy s testováním nových materiálu pro 3D tisk již pokročila?

Chtěla bych upřesnit, že nedělám nový materiál pro 3D tisk jako takový , tedy materiál pro tisk modelů. V rámci výzkumu vytvářím novou směs pro výrobu forem. Filamenty, které testuji, jsou prefabrikáty – na výrobu a vývoj nového filamentu nemám kapacitu ani prostředky. Primárně jde spíš o to, že používám materiály, které nejsou přímo určené pro práci v kombinaci se sklem, ale například pro odlévání kovů. V podstatě se snažím najít tu nejlepší variantu tiskové struny na současném trhu. Co se týká přímého 3D tištění forem bez modelů, ten postup by byl úplně jiný. V ideálním případě by tiskárna používala ten samý materiál jako ten, ze kterého by bylo možné formu odlít. Samotná tiskárna by pak musela být specificky upravena. Podobala by se asi nejvíce těm na keramické hmoty, které jsou dnes už docela rozšířené.

Vendulka Prchalová | FOTO: osobní archiv autora

A jaké výstavy tě čekají v blízké budoucnosti?

Abych řekla pravdu, v tuhle chvíli žádné velké konkrétní plány nemám. Některé věci se rýsují, ale nechci je zakřiknout. Ráda bych v Gamoneu v Telči udělala příští rok v létě malou výstavu. Je to velmi sympatické místo a já s ním budu ráda spojená. A pak už zmiňované projekty do veřejného prostoru.

Co plánuješ ve své tvorbě do budoucnosti? Je něco, co by sis chtěla v tvé umělecké tvorbě splnit?

Dalším krokem, který je pro mě právě tím pomyslným splněným snem, je v této chvíli práce na větších objektech v rámci pokračování mého doktorátu. Dalo by se říct, že mou největší současnou touhou je vytvořit opravdu velkou tavenou plastiku, respektive větší než jsou měřítka, ve kterých jsem se pohybovala doposud.

Vendulka Prchalová | FOTO: osobní archiv autora

Můžeš to trochu konktrétizovat? Když se řekne velká tavená plastika, představím si díla Libenského a Brychtové. Jak moc větší si představuješ ty? A je to vůbec proveditelné v našich podmínkách?

Myslím, že tvoje představa je správná. Ráda bych, aby výsledné objekty překonaly při nejmenším hranici sta kilogramů. To sice ještě nedosahuje rozměrů, jaké si většina lidí představí ve spojitosti s Libenským a Brychtovou, ale je to mnohem blíž, než mé současné práce. Co se týká toho, jestli je možné to vyrobit v našich podmínkách. Tím myslíš v Čechách? V tomhle ohledu si troufám říct, pokud narážíš na technické podmínky, že by to šlo právě v Čechách a nikde jinde.

Proč ses rozhodla prezentovat svou tvorbu v goodbyGlass?

Když mi Dagmar popsala goodbyGlass ještě ve stádiu připravovaného projektu, přišlo mi to jako skvělý nápad, který stojí za to podpořit aspoň svou účastí. Myslím, že v podstatě multižánrová platforma, která se věnuje jen českému sklu, je něco co tu ještě nebylo. Samozřejmě jsou internetové galerie a design shopy, ale je příjemné vidět, že se někdo tématu českého skla věnuje komplexně. Není to lehký úkol, dát dohromady takoví projekt aby fungoval, a za to Dášu dost obdivuji.

Vendulka Prchalová | FOTO: osobní archiv autora

Čím může, podle tebe, projekt goodbyGlass zaujmout širší publikum?

Myslím, že důležité je to, že se tématu nevěnuje povrchně. V rámci goodbyGlass se děje hodně věcí, které nejsou vždy přímo propojené jen s prodejem. Chápu, že zisk je důležitá složka pro fungování jakéhokoli projektu, ale právě to, že u goodbyGlass není kladen úplně na první místo mi příjde jako nejsilnější moment. Asi je to právě nějaký přesah a i vhled do samotné sklářské komunity, který Dagmar díky svým zkušenostem má.

Čím se v goodbyGlass momentálně prezentuješ?

I díky tomu, že jsem chtěla ze začátku goodbyGlass podpořit i nějak jinak, než sadou fotografií mých prací do eshopu, nabídla jsem některé své designové práce, které jsou cenově přístupnější a mají tak i trochu větší šanci na prodej.  Jsou to práce, které jsou často propojené s mými volnými projekty. Například talíř Imo, vznikl jako designová linie úvah spojených s projekty Sursum a Vere Imo. Talíře s podstavci Mlha jsou zase v přímé spojitosti s projektem Lokomoce.

Co je tvoje umělecká meta? Čeho bys chtěla dosáhnout?

Asi to bude znít dost přízemně, ale vlastně jediné co si přeji, je abych se mohla svou výtvarnou prací živit a nemusela u toho mít ještě klasické zaměstnání. Chtěla bych mít možnost tvořit, beze strachu, že nepokryji svoje životní náklady a náklady na další tvorbu.

Sklářská výtvarnice Vendulka Prchalová (1989* ) vystudovala Střední uměleckoprůmyslovu školu sklářskou v  Železném Brodě, obor Vzorkařství skleněné bižuterie. Dále pokračovala na Technické univerzitě v Liberci, na Fakultě umění a architektury, kde si vybrala obor Enviromental design. Pak navštěvovala ateliér Sklo na Fakultě umění a designu na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně, kde rovněž získala bakalářské osvědčení. Pokračovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru skla, kde nyní dodělává i doktorské studium. Její doménou ve volné tvorbě je tavená plastika, kterou se snaží posunout o další stupeň dál a věnuje se jí i v rámci svého doktorandského studia. Ve své tvorbě ráda experimentuje i s jinými materiály. V posledních pracích využívala i neony a jejich světelné vizuální řešení. Její práce můžete vidět na různých výstavách, v mnoha designových projektech nebo v goodbyGlass.