Markéta Váradiová „Nevěřím na inspiraci shůry. Tvůrčí práce je pro mě kontinuální proces, krok za krokem, napříč technikami, které jsou prostředkem, nikoliv cílem.“

Umělkyně Markéta Váradiová (1973*) vstoupila na uměleckou scénu s velmi širokým tvůrčím záběrem, který se ale v hlavních bodech, jako je světlo a hloubka prostoru, spojuje do minimalistického, ale velmi promyšleného konceptu. Ve společném rozhovoru jsme si povídali o jejím zájmu o biologii, fyziku a geometrii, ve kterých nalézá podstatnou část inspirace, zejména ve fyzikálních vlastnostech materiálů a v přírodních procesech, jež využívá v různých technikách. Také jsme probrali, jakou roli v jejím životě hrálo studium na několika výtvarně pojatých školách a o její, postupně se tvarující, umělecké osobnosti. Mimo jiné jsme nakousli její vztah ke sklu, dosavadní sklářskou tvorbu, práci s dalšími materiály a nejbližší plány do budoucna, ve kterých postupně nalézá další formy svého uměleckého vyjádření.

Markéta Váradiová, Foto: osobní archiv autora

Když se podívám na tvou studijní průpravu ve výtvarném umění, je až neobvyklé, kolik škol jsi stihla vystudovat. Po střední uměleckoprůmyslové škole bižuterní v Jablonci nad Nisou, jsi nastoupila na Institut výtvarné kultury v Ústí nad Labem. Pokračovala jsi na Litevské Akademii, pak na Fakultě umění a designu v Ústí nad Labem a stihla jsi i VŠVU v Bratislavě. Co tě podnítilo k dalšímu studiu a jak bys popsala svou tvůrčí studijní dráhu?

Ke studiu mě vždycky motivovala optimistická představa, že bych se třeba mohla něco zajímavého dozvědět.  Základní školu jsem končila s velikou úlevou, protože podoba téhle instituce v půli osmdesátých let, nebyla nijak přátelská. Zejména ke konci, když už jsem měla trošku rozumu, mě to tam pekelně nebavilo a byla jsem samý průšvih.  Střední uměleckoprůmyslová škola oproti tomu byla skvělá zejména v tom, že jsem tam najednou potkala lidi, se kterými jsem měla společnou řeč. Jak jsem postupovala dál, bylo všechno čím dál lepší, takže jsem nakonec po absolutoriu z Ústí neodešla a zůstala tam učit.  A pořád se dozvídám spoustu zajímavých věcí, stále můj mozek funguje spíše v modu student, než na opačné straně.  Naštěstí.

Markéta Váradiová, Oheň a voda, Foto: osobní archiv autora

Jaká škola pro tebe byla nejdůležitější a proč?

V součtu všechny školy dohromady. Každá mi dala něco jiného, než jsem očekávala. Do Bratislavy jsem jezdila čtyři roky a získala jsem tam hodně informací a objektivních dat, které pozitivně ovlivnily mou práci. Jednou mi pan profesor Čarný během rozhovoru řekl: „ Nemůžeme soudit jiného člověka, protože nevidíme do jeho srdce.“  Taková obyčejná věta. Pro mě ale byla nejpodstatnější z celého studia.

Je zřejmé, že tvá umělecká činnost během studia a pak v průběhu tvého života prošla různými změnami. Jakou část uměleckého vývoje, v které se začala profilovat tvoje tvůrčí osobnost, považuješ za zásadní a proč?

Ve druhém ročníku na IVK v Ústí jsem dostala pozvání na své první sochařské sympozium.  Tam jsem se začala učit nebát se používat nástroje, které jsem před tím neviděla. Zejména otevřít se vůči změnám, které nastanou proti očekávané situaci. Také jsem pochopila, že my, kdo jsme se narodili v době socialismu, máme jednu superschopnost a ta se jmenuje Improvizace.  Protože švýcarský sochař sám nerozebírá na koleni nefunkční pilu, aby ji pomocí kleští a drátku opravil, ale počká na pomoc chlapíka ve značkových montérkách. My si oproti tomu poradíme sami a někdy to i vyjde.

Markéta Váradiová, Hora v které hořím, Foto: osobní archiv autora

Rozpětí tvé tvůrčí práce je velmi obsáhlé. Tvoříš mimo jiné různé instalace a objekty, fotíš a maluješ. Jaká umělecká technika je ti nejbližší a proč?

Každá idea přichází spolu s formou. Čím víc technik jsem schopná obsáhnout, tím jsem svobodnější.  V létě, v době sochařských sympozií, jsem nejraději venku a řežu, protože vůně čerstvě opracovaného dřeva spolu s benzínem a olejem je pro mě stále opojná. Ale to mi nestačí. Potřebuji manuální práci kombinovat s konceptem a velké formy s detailní prací.

Tvá díla se mohou zdát velmi různorodá, ale přesto v nich lze spatřit spojovací prvky jako je světlo, geometrie a prostor či minimalistické tendence. Jak bys subjektivně popsala svou tvorbu?

Hlavním tématem mé tvůrčí práce je světlo a hloubka prostoru. Zajímám se o biologii, fyziku a geometrii a v těchto polích nacházím velký zdroj inspirace. Zejména ve fyzikálních vlastnostech materiálů a v přírodních procesech.  Pokládám se za minimalistku, ale obvykle najdu důvod tento formální rámec překročit.

Markéta Váradiová, Ozón. Foto: osobní archiv autora

Materiál je v tvé tvorbě dost důležitý. Využíváš vlastností jednotlivých materiálů a zjišťuješ jejich fyzikální limity. Jaký materiál je ti nejbližší?

Zrovna dnes je to beton, protože jsem s ním strávila poetické tvůrčí dopoledne.

Při experimentování s jednotlivými technikami a materiály musíš mít mnoho praktických zkušeností. Vzpomeneš si na nějaký velký či neřešitelný problém, který tě v nějakém díle omezil či nevyšel, jak si chtěla?

Všechno chci vyřešit hned. Omezuje mne zejména moje netrpělivost. Ta je zdrojem většiny mých neúspěchů s materiálem, například když příliš brzo otevřu formu, nenechám proschnout barvu a podobně.

Markéta Váradiová, Rozpouštím III, Foto: osobní archiv autora

Když se ještě jednou vrátím k tvé obsáhlé tvůrčí činnosti, zajímalo by mě, jakým způsobem vlastně tvoříš? Pracuješ na technicky rozdílných dílech současně nebo máš spíše období, kdy se věnuješ třeba jen jedné technice?

Obvykle mám rozpracované dvě věci, což mě právě chrání proti chybám z netrpělivosti. V době, kdy jedna činnost vyžaduje čekání, se tak můžu zabývat tou druhou. A každá práce mě obvykle dovede k dalším možným řešením něčeho, o čem jsem jen uvažovala. Nevěřím na tvůrčí inspiraci shůry. Tvůrčí práce je pro mě kontinuální proces, krok za krokem, napříč technikami, které jsou prostředkem, nikoliv cílem.

Příroda je pro tebe velmi důležitá, což je vidět i v tvé tvorbě. Čím tě tak přitahuje?

Dokonalostí. Měřítkem. Hloubkou prostoru i času. Strukturou. Pravdivostí. Umřela bych bez ní.

Markéta Váradiová, Severka, Foto: osobní archiv autora

V poslední době se věnuješ zejména práci se zrcadly, ve které využíváš násobení jednotlivých odrazů a zrcadlení. Čím tě tak zaujala?

Zrcadla jsou exosomatické protézy, které kompenzují naše fyzické limity a umožňují nám vidět za sebe, za roh, v podobě rybího oka rozšiřují naše zorné pole a zároveň ho deformují. Neznám zajímavější povrch. V dětství jsem se mnohokrát snažila podívat se pod rám zrcadla, které viselo v předsíni, a naprosto chápu Carrollovu Alenku, která do zrcadla prostě spadla. Ta změna prostoru, jeho rozšíření do nekonečna, je naprosto úchvatná.

Na čem v poslední době pracuješ?

Chystám se na únorovou cestu do Estonska, kde budu v rámci programu Artist in Residence pracovat na cyklu kreseb a reliéfů reflektujících pohyb Měsíce po obloze.

Markéta Váradiová, Slyším vítr, Foto: osobní archiv autora

Stala jsi se součástí projektu goodbyGlass. Jakou část tvorby v něm prezentuješ a proč?

V tomto projektu prezentuji design skla, který jsem původně vystudovala. Před pár lety jsem začala experimentovat s pískováním černého skla a jeho následným leštěním žárem u funkčních předmětů, mís a talířů, protože takto upravený povrch je odolný a krásný.

Jaký má, podle tebe, goodbyGlass potenciál?

Velký. Dáša Petrovická do něj vkládá spoustu energie a invence. Je to výborný projekt, který má velký význam pro začínající i etablované umělce a také pro potenciální zákazníky, kteří se díky němu dozvědí o zajímavých autorech.

Jakou roli v tvé tvorbě zaujímá sklo?

V počátcích mého studia to byla podstatná role, s postupujícím časem se můj funkční rádius rozšířil i na další materiály. Dnes ho vnímám jako jednu z tvůrčích možností, nikoliv tu základní. Ale mám k němu stále citovou vazbu a jako sklářka se cítím trapně, když se říznu o papír.

Markéta Váradiová, TC52, Foto: osobní archiv autora

Na čem v poslední době pracuješ?

Kromě zmiňovaného projektu v Estonsku chystám na jaře výstavu v brněnské Schrott Gallery a také v Domažlicích spolu s Ivou Kolorenčovou. Další můj objekt bude součástí výstavy Sen ve snu, věnované odkazu Edgara Allana Poe v českém výtvarném umění, která bude zahájena v březnu v Národní Galerii.

Jaké máš plány do budoucna?

Chtěla bych prodat všechny obrazy a koupit domek na Bali. Berte to jako nabídku.

Markéta Váradiová, TK56, Foto: osobní archiv autora

Je něco, co by sis ve své tvorbě chtěla vyzkoušet, ale ještě nepřišel ten správný čas nebo odvaha?

Všechno ke mně přichází ve správný čas. Postupně se otevírají další cesty a všechny mě baví. Jedna situace evokuje další.  Jsem v proudu událostí a těší mne čelit novým výzvám. Odvaha mi nechybí, a pokud se mi nedostávají schopnosti, nahrazuji je drzostí a šarmem, podle okolností. Celoživotně.

Výtvarnice Markéta Váradiová (1973*) ke své tvůrčí práci využívá různých materiálů, jako je sklo, beton nebo zrcadla. Svůj umělecký projev reflektuje prostřednictvím fyzikálních jevů, jejich zaznamenávání a dalším zkoumáním. Hlavním tématem její práce je světlo a hloubka prostoru. Sama sebe považuje za minimalistku, s přesahy do jiných vizuálních forem. Vystudovala SUPŠ bižuterní v Jablonci nad Nisou, ateliér skla v Institutu výtvarné kultury  UJEP v Ústí nad Labem, Vilniaus dailés akademiju v Litvě, pokračovala v ateliéru přírodních materiálů na Fakultě užitého umění a designu na UJEP v Ústí nad Labem a nakonec VŠVU v Bratislavě. Momentálně pracuje na různých projektech, včetně goodbyGlass a aktivně umělecky tvoří.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.